Mitsubishi Debonair S11A/S12A 2. generace

V červenci 1986 Mitsubishi změnilo vzhled modelu Debonair, protože jeho předchozí verze byla považována za extrémně vzácnou a nebyla lídrem prodejů ani tvůrcem image vozů Mitsubishi. Druhá generace modelu Debonair přijala uspořádání s pohonem předních kol, což byl úsporný způsob, jak zvětšit vnitřní prostor bez nutnosti investovat peníze do techniky manažerského sedanu. Dodával se také s prvními motory Mitsubishi V6, 2,0 litrovým 6G71 a 3,0 litrovým 6G72 pod označením „Cyclone“, které byly později sdíleny s modelovou řadou Galant. Aby byly splněny japonské vládní předpisy týkající se vnějších rozměrů a zdvihového objemu motoru, byly vozy s motorem 2,0 l instalovány do kratší a užší karoserie – což bylo dosaženo montáží menších nárazníků. Debonair vybavený motorem V6 o objemu 3,0 litru s výkonem 150 k (110 kW; 148 k) by dosáhl rychlosti 195 km/h, nebýt povinného omezovače rychlosti 180 km/h používaného v japonských vozech.

Debonair plně využíval uspořádání s pohonem předních kol, které umožňovalo velký prostor pro cestující. Jeskynní zavazadlový prostor byl také navržen tak, aby bylo možné převážet dvě sady golfových holí. Debonair byl poměrně úspěšný; v prvním celém roce (1987) se v Japonsku prodalo 6 230 vozů, zatímco v roce 1985 to bylo pouhých 205 vozů jeho předchůdce.

V únoru 1987 byla do nabídky zařazena přeplňovaná verze motoru 2,0 l o výkonu 150 k (110 kW; 148 k), která jako první na světě používala sestavu jehlových vahadel. Tato generace byla označena značkovým inženýrstvím a byla uvedena na asijský trh luxusních vozů jako Hyundai Grandeur, čímž Hyundai získal luxusní sedan pro přepravu zahraničních hodnostářů během olympijských her v Soulu v roce 1988. Vzhledem k tomu, že Mitsubishi a Chrysler udržovaly obchodní vztahy, v jejichž rámci byly automobilové technologie sdíleny a používány jak ve výrobcích Chrysler, tak Mitsubishi, má tato generace Debonairu jistou povrchní podobnost s Chryslerem New Yorker ze stejného období. Platforma modelu Debonair však nemá nic společného s platformami Chrysler „E“, „Y“ nebo „K“. Zavěšení bylo modernizováno na vzpěry MacPherson u předního zavěšení a zadní zavěšení používalo tříprvkovou zkrutnou nápravu. K dispozici byla pouze čtyřstupňová automatická převodovka.

Pro Japonsko neobvykle byla od roku 1987 krátce k dispozici také verze s plně roztaženou limuzínou. Ty byly z velké části vyráběny ručně v síti prodejen Mitsubishi v Aichi a byly mezi dveřmi protaženy o 600 mm na celkovou délku 5 465 mm.

Tato generace byla také první, do níž byl instalován motor V6, a vůz byl nazýván Debonair V, s odznakem na zadní části kufru a ozdobou „V“ na kapotě. Název také navazoval na pojmenování různých iterací předchozí generace Debonairu římskými číslicemi I, II, III a IV, což byl přístup sdílený se severoamerickou řadou Lincoln Mark a Jaguar Mark 1 na luxusním voze. Přístup identifikace římskými číslicemi byl použit také u vrcholného sportovního vozu Mitsubishi Starion k označení konkrétních výbavových stupňů. Ve třetím čtvrtletí roku 1989 byla představena dvouvačková verze motoru V6 o objemu 3,0 litru se čtyřmi ventily na válec, v té době už byl vyřazen přeplňovaný agregát o objemu 2,0 litru, protože běžný motor o objemu 2,0 litru dostal vyšší výkon. Výkon této verze poskočil ze 155 k (114 kW; 153 k) na 200 k (147 kW; 197 k) Tento motor se stal jedinou volitelnou výbavou pro verzi AMG. Maximální rychlost 24ventilového motoru 3,0 l V6 je podle dobových zdrojů 215 km/h (134 mph).

V roce 1990 se k modelu Debonair připojil novější, moderněji vypadající a sportovnější manažerský sedan s názvem Diamante (známý také jako Sigma) ve snaze udržet konkurenceschopnost Mitsubishi s novějšími manažerskými sedany, jako je Honda Legend a další japonské luxusní sedany, protože Debonair byl nadále vnímán jako zastaralý vzhled. Motivace k uvedení moderně vypadajícího luxusního sedanu manažerské úrovně se také odehrála v období, které se stalo známým jako období bubliny cen japonských aktiv, jež začalo po dohodě s Plaza Accord v roce 1985.

Pohled zezadu na Debonair V s motorem 3,0 l a většími nárazníky „třídy 5“.
K vylepšení této verze Debonairu, které spočívalo především v úpravách exteriéru karoserie, byla přizvána německá ladičská společnost AMG. Verze AMG se dodávala ve dvou konfiguracích: standardní délka a později Debonair V 150 AMG, u níž byl rozvor náprav prodloužen o 150 mm. Limuzína „150“ (pouze s motorem 3,0 l) byla poprvé představena v říjnu 1990. V japonském kriminálním televizním seriálu Gorila je použit Debonair AMG. Britský výrobce luxusních oděvů Aquascutum byl také pověřen návrhem exkluzivního paketu pro vzhled interiéru vozu Debonair, a to krátce poté, co společnost koupil japonský textilní konglomerát Renown Incorporated; k tomuto konkrétnímu paketu výbavy se na přání montovalo přeplňování.